Zatím žádné štítky
Máte někdy pocit, že vaše nápady jsou tak šílený, že nenacházíte pochopení ani u těch nejbližších? Nebo jste naopak ten typ lidí, jejichž vrchol kreativity je to, že si v Paříži dali zelenou makronku? Tak či onak, mám pro vás zpověď.
Popíšu vám svůj normální den. Ráno se probudím totálně wasted. Ne proto, že bych to noc předtím přehnala s alkoholem. Já skoro nepiju. Je to proto, že nejsem morning person. Nikdy jsem nebyla a ani nikdy nebudu, takže get over it. První, co potřebuju, je kafe. Jako milovnice dobré kávy si vždy vezmu minimálně půllitrový hrnek a do něj si to kafe prostě rozpustím. Yep, piju rozpustný kafe. Nope, stále neovládám latte art. Pak si udělám nějakou snídani, většinou to je ovesná kaše s tunou skořice, ale občas (tak jednou za půl roku) se namáhám, udělám si nějaký šíleně cool jídlo, dvě hodiny to aranžuju na fotku a pak to postnu na instagram. No, tak teda mám tu svoji hromadu skořice v misce a pouštím si seriál. Na netflixu, v angličtině, protože nenávidím český titulky (o českym dabingu ani nemluvím). Tak přežívám svoje dopoledne. A pak přijde zlom. Jak se začne blížit večer, probudí se ve mně druhej van Gogh. Beru papír a černou fixu a prostě kreslím. Normálka ne? Spousta lidí si kreslí. Jenže moje kreativita v tu chvíli roste exponenciální rychlostí. Začnu hledat na netu kurzy malování. Proč? Protože chci být tattoo artist. Vždycky jsem chtěla být. Začnu si plánovat, jak a kde si pronajmu studio, a že na stěnách budou hlavy jednorožců, co jim z očí teče černá krev. Tohle stihnu tak během 2 hodin. Pak přijde další impulz. Najednou mám hroznou potřebu zazpívat si karaoke. Začínám na Rihanně, jdu přes Halsey až k těžkýmu metalu. Pak mi dojde, že nezpívám zrovna nejlíp, což mi naprosto naruší moji představu o kariéře zpěvačky...tak vytáhnu klávesy, na který se už 10 let práší a začnu se jen tak učit hrát podle tutoriálu na ytb. Jenže pak mě to napadne! Jak se sakra jmenuje takovej ten kovovej talíř, co na něj hrajou hipíci? Hand pan! Jo, ten strašně potřebuju! Najdu si na ytb videa, jak na tom někdo válí a už si představuju, že to jsem já. Jsem naprosto odhodlaná si ho koupit. Oh shit, ono to stojí 50K. To nevadí, když nebudu nic jíst a pít, dám to. Takhle impulzivně jsem si už koupila foťák, pomůcky na tetování, long board, boxovací pytel, nějakej super ultra kettle bell a tenisky o číslo menší s tím, že se do nich narvu (nenarvala, nečekaně).
Zpátky k mému dni. Je okolo čtvrté odpoledne, přijde ocásek (čti pes) a nutně potřebuje jít do lesa, protože tam zrovna šla jeho oblíbená fenka, který už 2 roky žužlá ucho. No tak teda jdeme. A uprostřed lesa to přijde - nápad se odstěhovat někam na Island, do panenský přírody, postavit si tam dřevěnou chatu, zachránit milion zvířat a dožít tam. Pak se vrátím domů. Mám dělat něco do školy, ale vytváření dotazníku o 50 otázkách je strašně nekreativní. Tak začnu prokrastinovat. Koukám na netflix nebo si tři hodiny vybírám oblečení na eshopu, který si pak ve výsledku stejně nikdy nekoupím. A pak to zase přijde. Mám nutkavou potřebu si zapálit vonnou tyčinku, naladit si čakry or whatever, uvařit si ayurvédský čaj a meditovat. Představuju si, jak žiju v Indii, jak se modlím a jak si dělám tu tečku na čele. Pokud jste to dočetli až sem a říkáte si: „Ta holka je blázen“, tak ano, jsem. Můj mozek funguje jinak. Já se prostě v noci vzbudím s tím, že si chci pustit nějaký vzdělávací video a dostanu se k někomu, kdo vysvětluje, jak můžeme vidět lidskou auru a energie okolo nás. A já fakt ve 2 ráno chodím po pokoji a hledám tu energii. A vidím ji. Z toho jsem pak strašně fucked up, bojím se, že jsem objevila nějaké nové poznání, něco, kvůli čemu mě bude muset NASA eliminovat. Já vím jak to zní, ale fakt to tak je :D.
Už od dětství miluju armádu a všechno s ní spojené. Pořád koukám na válečné filmy a tajně doufám, že se jednou taky dostanu na misi a budu něco zachraňovat. Jenže jako veganku by mě poslali do háje. Tak jsem jednou zapátrala na internetu a zjistila, že v Izraeli prý trénují celou jednotku na veganské stravě. Tušíte správně. Byla jsem nejvíc odhodlaná přidat se k izraelské armádě. Než přišel jiný impulz. Dost často si pohrávám s myšlenkou, že bych byla spisovatelka. Párkrát jsem zkoušela napsat nějaké povídky, ale dopadlo to jako hodně špatný pokus o imitaci Bukowského. Jo a zrovna nedávno jsem se začala učit svahilsky. Neptejte se mě proč. Sama nevím, jen jsem to prostě strašně potřebovala.
Víte, co se mi teď nedávno stalo? Venčím si takhle večer psa na poli, když najednou na obloze objevím svítící těleso. Začnu to analyzovat. Použiju své znalosti z jediné hodiny fyziky, na které jsem na střední dávala pozor. Hvězda to být nemůže, protože ostatní nejsou vidět, což znamená, že je špatná viditelnost. Takže to bude družice na orbitu, kterou drží gravitace Země, a proto se to těleso už několik dní vůbec nepohnulo. Nebo je to obří meteor, který za milion let dopadne na naši planetu. Nebo je to mimozemská civilizace a poprvé jim selhal plášť neviditelnosti. Baru, musím tě zklamat, ale byla to hvězda Sirius, nejjasnější hvězda na obloze, prostě jen byla hodně vidět. Když jsem to zjistila, cítila jsem se jako malé dítě po tom, co se mu oznámí, že dárky nosí tatínek (nebo soused od vedle…mrk mrk).
V neposlední řadě si snažím hledat práci. Přes den jsou to dobrý nápady, to vymyslím něco jako stáž na Prague Pride nebo dobrovolnictví na azylovém statku. Ale v noci? V noci hledám volné pozice v sex shopu. Mám asi divný čakry. A co děláte vy?
PS: Zrovna včera v noci mě napadlo, že se zkusím sjet muškátovým oříškem. Já, která drogy nesnáším! Neudělala jsem to, protože na netu psali, že mě to může zabít a já začala filosofovat nad tím, jestli to tam píšou proto, že nechtějí, abych objevila něco strašně super. No a pak bylo ráno a já si šla dělat kafe. Rozpustný. Ve studený vodě.